Městské muzeum Vrbna pod Pradědem: prostor pro paměť i budoucnost

4.8.2025

Kdo četl úvodník Zpravodaje 2/2024, jistě si všiml informace, že město připravuje Městské muzeum a má vytvořenou sbírku, která se skládá nejen z pozůstatků z dob místního průmyslu. To zní jednoduše, možná až lákavě. Ale právě to může být kámen úrazu.

(Zdroj: https://www.vrbnopp.cz/filemanager/files/3441230.pdf - strana 3)

Už jsme to v různých obměnách viděli: vitríny s předměty „z domácnosti paní V.“, starý šicí stroj, dřevěné lyže, rozbitý štempl z místního podniku. Z dobového harampádí má být vytvořeno místo, kam neodolá nezajít žádný turista ve městě. Ale skutečně to tak funguje?

Není nic smutnějšího než muzeum, které nikdo nenavštěvuje. Muzeum, které je jen položkou v rozpočtu, kterou si město může odškrtnout: Máme muzeum. Hotovo. Jenže za kolik peněz? A s jakým efektem?

Vlastně je vcelku snadné založit muzeum. Stačí místnost, pár skříní, vitríny a pár popisků. A můžeme říct, že máme hotovo. Že máme „další aktivitu pro turistu i místní“. Ale to je stejná logika, jako kdyby město postavilo prázdnou knihovnu bez knih nebo divadlo bez herců. Forma nestačí.

Muzeum, které nevzniká s vizí, je odsouzeno k nefunkčnosti. Bude stát peníze, ale nepřinese žádnou hodnotu. Nebude přitažlivé ani pro turisty, ani pro místní. A už vůbec nebude nikoho inspirovat.

Muzeum jako místo živého příběhu

Muzeum, které má smysl, nestaví na sbírkách věcí, ale na příbězích. Na tom, co to místo znamenalo. Proč tady lidé žili. Co vytvořili. A co po nich zůstalo.

Představme si turistu, který se zastaví ve Vrbně. Proč by měl jít do místního muzea? Aby se dozvěděl, jak vypadala místa ve městě, která již ani neexistují? Nejspíš ne. Může to být důležitý příběh pro místní, ale cizího návštěvníka to neosloví.

Základem dobrého muzea není „co máme ve sklepě“, ale silný příběh místa. A Vrbno takový příběh má. Dokonce víc než jeden.

Průmyslové město v horách

Ve Vrbně máme jedno obrovské téma: průmyslovou historii města. Továrny na výrobu skla, zpracování dřeva, kovů, plastů, textilky a mnoho dalších. (www.vrbno-prumyslove.cz) – to všechno tady existovalo a bylo to výjimečné. Nejen v rámci regionu. Byla to tvrdá práce v drsném kraji, ale právě ta dala vzniknout celému městu. Z malého městečka uprostřed hor se stalo sídlo s továrnami, vilami, spolky a společenským životem.

Ale není možné jen postavit vitrínu s výrobky a k tomu napsat: „výroba v roce 1890.“ To nikoho nezajímá. Lidi zajímají příběhy. Např. ženy, která celý život malovala sklo a věděla o něm víc než dnešní stroje. To je jiné. To se dá převyprávět. Animovat. Zvukem. Obrazem. Vizuálně. Zážitek místo inventáře.

Tohle je příběh, který má sílu a univerzálnost. Každý rozumí tomu, co znamená „práce rukama“. Každý se může ztotožnit s příběhem řemeslníka, který dělá něco krásného a kvalitního. A právě to je cesta: zpracovat průmyslovou historii města tak, aby ji návštěvník zažil.

Zážitek, ne jen exponát

Jak by to mohlo vypadat? Místo stojících figurín ve vitrínách interaktivní zážitek. Dotykové obrazovky, kde si návštěvník sám „vyfoukne“ sklenici. Video, které ukazuje ruce skláře při práci. Digitální model města před sto lety. Záznamy hlasů pamětníků. Pach dřeva. Zvuk továrního zvonku.

Poutavé muzeum není o sbírkách, ale o emocích. Chceme, aby si návštěvník něco odnesl. Ne brožurku, ale pocit: „Tohle bylo zajímavé. Tohle mě překvapilo.“ Jen tak se někdo rozhodne přijet znovu – nebo to doporučí dál.

Je třeba vyprávět

Vrbno má svého neúnavného sběratele. Nejen Karla Michaluse, který desítky let shromažďuje historické fotografie, pohlednice a dokumenty o městě. Jeho práce je cenná, protože uchovává paměť města, kterou by jinak pohltila voda. Díky němu vznikly různé výstavy – většinou formou nástěnek s fotografiemi.

Ale právě na tomto příkladu je vidět, že materiál nestačí. Fotografie bez kontextu, bez příběhu, bez propojení s dneškem – to je jako kniha bez textu. Obraz řekne hodně, ale musí být zasazen. Jinak zůstane jen náhodným obrázkem.

Jestli se město spokojí s tímto přístupem a udělá z toho muzeum, hrozí, že vznikne statická sbírka nepojmenované minulosti. A to by byla škoda pro město samotné.

Mělo by muzeum otevírat i těžší témata?

Mnohem složitější – ale o to důležitější – je téma německého obyvatelstva. Vrbno, tak jako velká část pohraničí, bylo městem Sudetských Němců. Všechno, co tady stálo do roku 1945 – domy, továrny, spolky, kostely – vytvořili oni. Tito lidé zde žili po generace. A pak byli během několika měsíců po válce násilně vysídleni.

To je téma, které se dlouho přehlíží. Jenže bez něj nepochopíme, co Vrbno bylo – a proč je dnes tak jiné. Kdo byli ti lidé? Jak žili? Proč tady zůstávali, přestože to byla tvrdá krajina? Co znamenal jejich odchod?

Nejde o obviňování ani omlouvání, ale o pochopení – a vyrovnání se s minulostí. Muzeum může být tím bezpečným prostorem, kde se otevírají složitá témata – s respektem. Další, neméně bohatý příběh, je následné osidlování a budování po druhé světové válce.

Pro koho muzeum budujeme?

Tato otázka je klíčová. Protože odpověď „pro všechny“ je sice hezká, ale nepoužitelná. Reálně jsou dvě hlavní cílové skupiny:

Obyvatelé města – kteří hledají identitu, kořeny, hrdost, pocit sounáležitosti.
Turisté – kteří chtějí zážitek, něco jedinečného, něco, co nikde jinde nezažijí.

Dobrý koncept muzea musí myslet na obě skupiny. A přitom se nenechat zatáhnout do průměru. Není nutné vyhovět všem – ale je nutné mít jasnou myšlenku, která bude mít sílu.

Věděli jste, že Městské muzeum ve Vrbně již existovalo? Bylo vedené panem Prášilem a zrušeno v roce 1953, kdy se všechny sbírky (mj. obrazy Grohmannů, zbraně, kroniky z 18.století a spoustu dalších věcí) přesunuly do Okresního muzea v Bruntále, kde jsou doposud.

Příběh dvou měst

Které muzeum byste raději navštívili? Obec otevřela muzeum v bývalé škole. Získala dotaci, zakoupila vitríny, zrekonstruovala místnosti. Místní nadšenci přinesli staré předměty – kolovraty, cedule, oblečení, zavařovačky. Město přidalo historické fotografie ulic. A výsledek?

Po slavnostním otevření návštěvnost prudce klesla. Školy sem nechodí. Turisté také ne. Místní byli jednou – a víckrát nemusí. Nikdo netuší, co si z té expozice vlastně odnést. Není tam žádný průvodce, žádné video, žádný kontext. Vypadá to jako skladiště seřazené do řad. Výsledek? Prázdný prostor, který obec udržuje, ale který vlastně nežije.

Na opačném konci spektra stojí příklad živého muzea. Malé město, silná průmyslová minulost. Expozice se nesnaží ukázat „všechno, co máme“, ale vypráví silný příběh: co obnášela práce v jednotlivých továrnách – a jak město díky tomu žilo.

Používá videa, osobní příběhy, původní nahrávky, modely. Školní exkurze si mohou vyzkoušet, jaké to bylo stát u velkého stroje v simulované dílně. Vše je jednoduché, ale funkční. A hlavně: má to emoci, má to sílu.

Výzva místo alibi

Město by se mělo rozhodnout: chceme skutečné muzeum – nebo jen výstavku, kterou ukážeme při návštěvě někoho z kraje či Polska. Má to být další dílek skládačky turismu ve městě – nebo jen položka na seznamu, co by se mělo udělat a která nepřinese žádný efekt?

Pokud má vzniknout skutečně hodnotné muzeum, musí být: otevřené historii i současnosti, založené na příbězích, ne inventáři, interaktivní, vizuální, živé, a dostatečně sebevědomé, aby otevřelo i složitá témata.

Je lepší nemít muzeum, než mít muzeum bez smyslu. Ale pokud se už rozhodneme ho vytvořit, udělejme to pořádně. Ať se nestane jen další nevyužívanou položkou městského rozpočtu. Ať se stane místem, kde minulost ožívá, a kde se tvoří nová hrdost Vrbna.

Navštěvujete při svých výletech městská muzea? Které se vám líbilo nejvíce? A berete tyto návštěvy jen jako alternativní program, když počasí nepřeje, nebo je to jasná volba?

Jan Láňo

Page updated

Google Sites

Report abuse